Recepty s příběhem

Jmenuji se Saif Abdullah Allawama a pocházím z historického města Shobak, ale vyrůstal jsem v Ammánu, Jordánsko. Mám vášeň pro jazyky a svou kariéru jsem zasvětil výuce angličtiny jako druhého jazyka (ESL). Velkou radost mi přináší, když mohu lidem pomáhat otevírat nové příležitosti prostřednictvím komunikace.

Už šest let žiji v Praze a naplno si užívám kulturu i životní styl tohoto krásného města. Mimo učebnu mě čeká vzrušující nová etapa – jsem zasnoubený a připravuji se na svatbu.

Zajímám se o bojová umění (klidně mi napište, kdo je váš oblíbený – nebo ještě lépe neoblíbený – bojovník!). Rád také zkoumám svět gastronomie a vytvářím pokrmy, které spojují tradici s inovací (některé suroviny jsou těžko k sehnání, takže improvizace je nutná!).

Moje životní cesta propojuje jazykové nadšení, fyzický trénink a touhu po celoživotním učení – snažím se být vyváženou kombinací tradice a moderního přístupu.

Do svých devíti let byla typickým ruským dítětem, co běhá od rána do večera po sídlišti a krvavé rány si v zájmu nepřerušení hry zalepuje lopuchem. Vše se však změnilo v momentě, kdy se její matka rozhodla, že se přestěhují do České republiky. Důvod? Neznámý! Oksana říká, že její maminka je prostě dobrodruh.

Sama Oksana se narodila v roce 1987 v tehdejším Leningradě (SSSR), dnešním Petrohradě v Rusku. Měla se přestěhovat do země, jejíž jazyk neumí, do města, kde nikoho nezná a do bytu, který je jí cizí. Ale i tak se na vše dívá s nadhledem a nedovolí mi dramaticky vykreslit její strasti z opuštění rodné krajiny. Na otázku, co je její nejsilnější vzpomínka spojená s cestováním, si nevybaví pláč, slzy a opouštění domova, ale to, jak s maminkou vezly vlakem jejich kocoura načerno.

Po příjezdu do severozápadního českého města Louny, byla dva měsíce doma a snažila se naučit alespoň trochu česky, než nastoupí do školy. Děti ji zde rychle přijaly mezi sebe a tak naštěstí nikdy nezažila, že by se jí někdo posmíval nebo na ni byl zlý.

Po základní škole, ačkoliv nedobrovolně, nastoupila na gymnázium. Tehdy si radši přála jít s kamarádkou na obchodní akademii, dnes je však ráda, že jí to její matka nedovolila. Úspěšně absolvovala a nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudovala fonetiku. Následně začala pracovat jako učitelka na Základní umělecké škole v Lounech a vyučovat zde literárně dramatický obor. Tento kroužek sama jako dítě navštěvovala, takže jí prostředí nebylo cizí a do práce se brzy naplno vžila. Zanedlouho na škole vznikl silný blok “dramaťáků” a Oksana vytvořila několik nových souborů. Se svými svěřenci začala zaznamenávat úspěchy.

Oksana mimo jiné ovládá čtyři jazyky a momentálně studuje na DAMU pedagogický obor.

Má jednu dceru a okolo sebe kupu českých přátel a dětí, kteří vděčí její matce za to, že tehdy udělala ten riskantní krok a přivedla Oksanu sem.

Narodil se v Kazachstánu a kuchařskou čepici nosí už 18 let. Svému řemeslu se učil v Rusku, Kazachstánu i Arménii a nyní své zkušenosti uplatňuje v Česku. Při vaření se inspiruje u mistrů české i zahraniční kuchyně a ve svých receptech nejvíce sází na rychlost a jednoduchost.

Jako malý hodně cestoval. Chvíli po rozpadu Sovětského svazu, když mu bylo 7 let, se jeho rodina odstěhovala do Ruska. „S tátou a kamarádem jsme chodili lovit krevety. Lovili jsme je holýma rukama a jedli je syrové. Byla to pochoutka,” vzpomíná na život v přístavním městě Nachodka.  Ve 13 letech se stěhoval znovu, tentokrát do Arménie. „Jí se tu spousta čerstvých bylin. Lidé se díky nim dožívají vysokého věku, ” říká Maxim. Ani v Arménii se ale s rodinou neusadili na trvalo a po 2 letech se vrátili zpět do Kazachstánu. Maxova maminka zde začala pracovat jako kuchařka a on s ní v práci trávil mnoho času. V té době už bylo jasné, jakým směrem se bude ubírat jeho kariéra.

Jednoho dne, když byl Max zase zpět v Kazachstánu, za ním přišel kamarád, který plánoval odcestovat do Prahy. Maxe kamarádův nápad zaujal a v roce 2006, když jim bylo 20 let, poprvé přijeli do Prahy. V Čechách mohli studovat na univerzitě zadarmo, jen k tomu potřebovali znalost češtiny. „Nakoupil jsem si spoustu českých knih a učebnic, poslouchal jsem rádio, televizi i jak si lidé povídají v metru,” vzpomíná na své začátky. Základy jazyka se díky své píli naučil za 3 měsíce. Přesto nebylo jednoduché se v Praze uchytit.

Svou českou kariéru Max odstartoval v hotelu Green Garden, pracoval v restauraci Mucha, hotelu Kings Court, King David a designovém Hotelu Boho. Nyní pracuje jako šéfkuchař v restauraci Amaryla, která se zaměřuje na zdravý životní styl, vegetariánské, bezlepkové a bezlaktózové pokrmy. Při vaření dává přednost rychlým a jednoduchým receptům, které v surovinách uchovávají maximální množství vitamínů a živin.

Pokud Maxim zrovna nevaří, rád běhá a pravidelně ho můžete potkávat na maratonech po celé republice, proto si také vysloužil svou přezdívku „Running Cheff“.

Pan K pochází z Turecka a v Česku žije již přes dvacet let. V České republice mu byla nabídnuta práce finančního ředitele jedné velké cestovní kanceláře. Protože si v té době procházel těžkým obdobím života v Turecku, rozhodl se nabídku přijmout a odjet do Česka. V České republice se zanedlouho zamiloval. Jeho manželka je Češka a společně si v Česku poté otevřeli svoji vlastní cestovní agenturu, kde společně pracují. Pan K říká, že největším problémem je čeština. I když rozumí, stále si netroufá mluvit.

Scyland do České republiky přicestoval ze Spojených států amerických už v roce 1999, kdy přijel do ČR pod hlavičkou střední školy, na roční studentský pobyt. Jak sám říká, Česká republika ho vždy zajímala, protože jeho předci pochází právě z Česka. Integrace probíhala velmi dobře a rychle, během studentského pobytu bydlel v české rodině, takže se například jazyk naučil velmi dobře a českou kulturu si zamiloval. Do Spojených států se poté vrátil dokončit střední školu, ale věděl, že se do ČR chce vrátit, což také ihned po studiu splnil. Po příjezdu do České republiky si musel vyřídit české vízum, poté si sehnat byt a znovu se integrovat. Jak sám říká, vše probíhalo v pořádku, nikdy se nesetkal s žádnými nenávistnými projevy, že tu nemá co dělat atd. Jediné období, jak říká, které bylo pro něj horší, bylo období po září 2001. Na Češích se mu nejvíce líbí, že i v těch nejhorších situacích věříme, že to je jen dočasné a že to strašné období přejde. Naopak co se mu nelíbí, je český pesimismus, se kterým se nemůže ztotožnit. Jak sám říká, v USA je už od mateřské školy dětem vtloukán pozitivismus. Nyní už je Scyland plně integrován, umí perfektně česky, dokonce slaví i české svátky a jak sám říká, už se považuje více za Čecha než za Američana. O tom svědčí i to, že na začátku roku 2018 zahájil proces o získání českého občanství. Do své domoviny, do USA se vrací už pouze jednou, dvakrát za dva roky.