Recepty s příběhem

Když vařím, cítím kus domova – a přitom mě to žene objevovat svět.

V Praze žiji již 6 let. Věnuji se gastronomii a organizaci kulturních akcí – dvěma věcem, které mě provázejí už od studií v Mexiku a později ve Francii, kde jsem naplno objevil svou vášeň pro jídlo, kulturu a setkávání lidí.

Abych gastronomii opravdu pochopil do hloubky, pracoval jsem na různých pozicích – od číšníka a barmana přes kuchaře až po manažera restaurace. Zkusil jsem i street food, trhy a kulturní prostory. Každá role mi ukázala jinou stránku světa, ve kterém je za každým pokrmem spousta práce, příběhů i lidí.

Jídlo pro mě ale není jen práce. Je to způsob, jak se propojit, sdílet a vzpomínat. Nejvíc mě v tom ovlivnila moje babička – díky ní vím, že vaření je především o lásce a tradici. Když vařím, cítím kus domova, ale zároveň mě to žene objevovat svět. Věřím, že jídlo je jeden z nejkrásnějších jazyků, kterými můžeme poznávat jiné kultury.

Jmenuji se Saif Abdullah Allawama a pocházím z historického města Shobak, ale vyrůstal jsem v Ammánu, Jordánsko. Mám vášeň pro jazyky a svou kariéru jsem zasvětil výuce angličtiny jako druhého jazyka (ESL). Velkou radost mi přináší, když mohu lidem pomáhat otevírat nové příležitosti prostřednictvím komunikace.

Už šest let žiji v Praze a naplno si užívám kulturu i životní styl tohoto krásného města. Mimo učebnu mě čeká vzrušující nová etapa – jsem zasnoubený a připravuji se na svatbu.

Zajímám se o bojová umění (klidně mi napište, kdo je váš oblíbený – nebo ještě lépe neoblíbený – bojovník!). Rád také zkoumám svět gastronomie a vytvářím pokrmy, které spojují tradici s inovací (některé suroviny jsou těžko k sehnání, takže improvizace je nutná!).

Moje životní cesta propojuje jazykové nadšení, fyzický trénink a touhu po celoživotním učení – snažím se být vyváženou kombinací tradice a moderního přístupu.

Narodil se v Kazachstánu a kuchařskou čepici nosí už 18 let. Svému řemeslu se učil v Rusku, Kazachstánu i Arménii a nyní své zkušenosti uplatňuje v Česku. Při vaření se inspiruje u mistrů české i zahraniční kuchyně a ve svých receptech nejvíce sází na rychlost a jednoduchost.

Jako malý hodně cestoval. Chvíli po rozpadu Sovětského svazu, když mu bylo 7 let, se jeho rodina odstěhovala do Ruska. „S tátou a kamarádem jsme chodili lovit krevety. Lovili jsme je holýma rukama a jedli je syrové. Byla to pochoutka,” vzpomíná na život v přístavním městě Nachodka.  Ve 13 letech se stěhoval znovu, tentokrát do Arménie. „Jí se tu spousta čerstvých bylin. Lidé se díky nim dožívají vysokého věku, ” říká Maxim. Ani v Arménii se ale s rodinou neusadili na trvalo a po 2 letech se vrátili zpět do Kazachstánu. Maxova maminka zde začala pracovat jako kuchařka a on s ní v práci trávil mnoho času. V té době už bylo jasné, jakým směrem se bude ubírat jeho kariéra.

Jednoho dne, když byl Max zase zpět v Kazachstánu, za ním přišel kamarád, který plánoval odcestovat do Prahy. Maxe kamarádův nápad zaujal a v roce 2006, když jim bylo 20 let, poprvé přijeli do Prahy. V Čechách mohli studovat na univerzitě zadarmo, jen k tomu potřebovali znalost češtiny. „Nakoupil jsem si spoustu českých knih a učebnic, poslouchal jsem rádio, televizi i jak si lidé povídají v metru,” vzpomíná na své začátky. Základy jazyka se díky své píli naučil za 3 měsíce. Přesto nebylo jednoduché se v Praze uchytit.

Svou českou kariéru Max odstartoval v hotelu Green Garden, pracoval v restauraci Mucha, hotelu Kings Court, King David a designovém Hotelu Boho. Nyní pracuje jako šéfkuchař v restauraci Amaryla, která se zaměřuje na zdravý životní styl, vegetariánské, bezlepkové a bezlaktózové pokrmy. Při vaření dává přednost rychlým a jednoduchým receptům, které v surovinách uchovávají maximální množství vitamínů a živin.

Pokud Maxim zrovna nevaří, rád běhá a pravidelně ho můžete potkávat na maratonech po celé republice, proto si také vysloužil svou přezdívku „Running Cheff“.

Narodila se před více než třiceti lety v přímořském městě Varna v Bulharsku. Co jí vedlo k přestěhování se do Česka?
„Dá se říct, že Česká republika si mě vybrala. Když mi bylo čtyřiadvacet let, chtěla jsem cestovat. V rámci projektu Evropské dobrovolnické služby (EDS), se mi ozvala nezisková organizace z Prostějova, která hledala dobrovolníka do Informačního centra pro mládež. A tak jsem na 11 měsíců přijela do České republiky. Pomáhala jsem v neziskové organizaci, učila jsem se česky, seznamovala se s kulturou, s novými lidmi, zvyky. Během této doby jsem se seznámila se svým budoucím českým manželem. Po ukončení projektu jsem se vrátila zpět do Varny, kde jsem působila jako koordinátorka projektu v neziskové organizaci pro mládež. Po čtyřech letech vztahu na dálku s mým českým přítelem, jsme se rozhodli pro další krok. Byla svatba a já se přestěhovala do Prahy.“ Přes různé životní situace Marina v Praze zůstala a žije zde i se svými dětmi.

Ačkoliv se Marcela narodila v Česku, do svých šesti let vyrůstala ve Vietnamu. Její rodiče se do Československa přistěhovali z Vietnamu za komunismu v 80. letech. Oba pracovali v průmyslových závodech v Litvínově. V roce 1988 se rodina odstěhovala zpět do Vietnamu, avšak po pár letech se vrátila zpět do Česka.

„Vždy jsem se cítila v Čechách jako doma, ale miluji i Vietnam. Mohu říct, že mám opravdu dva domovy.“

Již šestým rokem provádí skupiny lidí po vietnamské tržnici SAPA v pražské Libuši. Málokdo ví, že SAPA je nejen centrem obchodu a služeb, ale i centrem vzdělávání a kultury. ”Malá Hanoi” se nachází pouhých 30 minut autem z centra Prahy. Areál Sapy je otevřený veřejnosti denně od 8- 22 hodin a nabízí skoro všechno, na co si vzpomenete. Najdete zde i školku, jazykové centrum, buddhistickou pagodu, redakce, pobočky vietnamských i českých firem, ale i  řadu obchodů a hlavně skvělá bistra a restaurace.

„Spojila jsem provázení po tržnici ještě s ochutnávkou dalších jídel a s vyprávěním o tradicích a kultuře. Líbilo se to všem. Takhle to vše vzniklo. Od té doby provázím zájemce. Vždycky k tomu ochutnáváme ještě další jídla, ukazuju jim, kde všude nakupuji, povídáme si a nakonec vše zakončíme sdíleným obědem s tradičním vietnamským stolováním.“

Celý rozhovor s Marcelou Vuong si přečtete na našem Foodblogu zde.

Lena Avetisyan přijela do České republiky v roce 2001 s rodinou. Začátky jako obvykle měla těžké. S manželem  pracovali po různých krátkodobých pracích, aby mohli uživit velkou rodinu. Neznalost jazyka byla pro oba silnou překážkou k tomu, aby si mohli najít stálou a důstojnou práci. Však díky přirozenému kuchařskému talentu se dostala v roce 2007 k sociálnímu podniku Ethnocatering kde doteď vaří své tradiční arménské pokrmy a zároveň je zaměstnaná v nákupním centru Tesco. Lena je výborná kuchařka a vaření jí dělá radost.

Jmenuji se Abdulrahman Kodsi  a již od dětství jsem vždycky chtěl studovat v zahraničí. Pocházím ze syrského Alepa a jelikož v roce 2013, kdy jsem dokončil střední školu, již v Sýrii probíhal konflikt, rozhodl jsem se ze země odejít. Chtěl jsem studovat v USA, ale bylo pro mne obtížné zde získat vízum. V České republice však mám příbuzné, takže jsem se rozhodl požádat o vízum zde. O vízum jsem musel odejít požádat na české velvyslanectví do Libanonu, protože v Sýrii to nebylo možné. Přihlásil jsem se na jazykový kurz na ČVUT a po jeho absolvování jsem žádal o přijetí na lékařské fakultě UK v Praze. Zde jsem nebyl přijat a zvolil jsem proto požádat v České republice, vzhledem k situaci v mém rodném městě, o mezinárodní ochranu, abych zde mohl dále zůstat. Studium v českém jazyce je pro velice náročné, takže jsem se přihlásil na Business Administration na ČZU, kde studuji v angličtině a nyní dokončuji druhý rok studia.

Lela vyrůstala v malém přístavním městečku Poti v Gruzii. Prožila bezstarostné dětství plné smíchu a radosti. Avšak v roce 2002 byla s manželem a svými dvěma dětmi nucená opustit svoji vlast kvůli občanské válce, která na území Gruzie vypukla v souvislosti s vyhlášením nezávislosti gruzínské vlády na Sovětském svazu.

Gruzie jen do roku 2002 přišla v důsledku migrace přes 1 milion lidí. Stala se tak zemí, ze které emigrovalo nejvíce lidí na světě.

Poté co Lela s manželem prodali byt a všechno, co v něm měli, koupili letenky a odcestovali. Začátky v České republice byly těžké, nehledě na to, že Lela neovládala český jazyk. Po udělení azylu Lelina rodina bydlela v azylovém táboře. Byli závislí na sociálních dávkách, které jim byly vypláceny.

Po nějakém čase se přestěhovali do Prahy. Lely manžel pracoval dlouho do noci, Lela sama se snažila vydělat si pár korun, a tak začala dělat hospodyni u jedné dámy. Uklízela, pomáhala s nákupy. Věřila, že její pracovitost se jí jednou vyplatí. Jednoho dne se jí ozvala přítelkyně z tábora s myšlenkou projektu Ethnocateringu. Příležitosti využila a začala dělat to, co ji bavilo. Předávala svoji kulturu lidem, kteří ji neznali, ale poznat ji chtěli. Vvpracovala se na hlavní manažerku a celý projekt měla na starost právě ona.

Její sen, mít jednou nějakou menší kavárnu, se jí splnil. V centru Prahy najdeme dnes Bistro Fair Food. V jejím podniku je příjemná atmosféra a na první pohled je zřejmé, že lidé se jako zákazníci vracejí velmi rádi. Píle a pokora se vyplatily. Nejen že Lela našla nový domov, splnila si sen, ale v roce 2016 získala i české občanství. Díky tomu může opět navštívit Gruzii a setkat se znovu se svým otcem.

Za neobvyklými kořeny Juanity, Indonésanky narozené v Praze, stojí hned dvě love story.

Po vyhlášení nezávislosti Indonésie na Nizozemí po druhé světové válce nabízely země východního bloku indonéským studentům stipendia – tatínek Juanity se vydal na studia do Prahy, maminka do Bulharska, kde se na letišti v Sofii seznámili. Když se po neúspěšném komunistickém státním převratu v roce 1965 stal pro Juanitiny rodiče návrat do Indonésie nebezpečný, rozhodli se zůstat žít v Praze – to však znamenalo, že přišli o své indonéské pasy. Život bez státního občanství poznala také Juanita a její dvě sestry, které se v Československu narodily – “bezdomovectví” dala rodina přednost před československým občanstvím, jehož získání bylo podmíněno spoluprací s StB.

V roce 1986 maminka s Juanitou odcestovala do Indonésie – nechtěla, aby Juanita získala dovršením 15 let československé občanství a s ním na celý život omezení nejen v cestování. V Indonésii Juanita žíla u své babičky, Javánky muslimského vyznání, která ji adoptovala. Svůj osud Juanita nakonec potkala v Nizozemí, kam následně odjela studovat historii – v hospodě se seznámila se svým manželem Čechem, za kterým se v roce 1995 přestěhovala do Prahy.

Po dvaceti letech péče o své tři děti se Juanita rozhodla pustit se znovu do práce mimo domov. Po zkušenostech z neziskového sektoru začala provozovat společenský salon v nedaleké Krymské ulici a našla si také cestu k podnikání: spoluzaložila Javánku – fusion bistro na pražských Vinohradech, které vede v souladu se svou podnikatelskou filozofií tak, aby si podnik na sebe uměl vydělat férově a s čistým svědomím.

Rozhovor s Juanitou také připravila organizace Hate Free a můžete si jej přečíst zde.

Sagar se narodila v Afghánistánu, městě Kábulu. Otec tam byl profesorem na univerzitě, maminka učitelkou v mateřské školce. Sagar byly skoro 4 roky, když rodina odjela kvůli válce z Afghánistánu. I když říká, že dětství měla díky svým rodičům krásné, tak souhlasí s tvrzením, že válka člověka poznamená na celý život, a dokonce i celé další generace. Podle ní by války neměly existovat, nicméně dodává: „Když už ta válka je a člověk ji nějakým způsobem přežije, tak po určité době, po těch traumatech, pokud je dobře zpracuje, tak je to pro něj vlastně obohacení, jak duchovní, tak lidské.“

Pro Afghánce je velmi důležitá rodina, a když se rodiny scházejí. Jak sama Sagar tvrdí: „Afghánci jsou národ založený na tanci, hudbě a oslavách. Při svátcích existuje krásné stolování, velká jídla, ženy vaří, je tam atmosféra štěstí. Je to oslava.“ Také její rodina slaví mnoho svátků, jedním z nich je například Navruz (Nový rok), který se slaví vždy 21. 3. Jde především o oslavy příchodu jara a často se protáhnou na několik dní. Rakinovi slaví svátek takto: „Rodina se sejde pohromadě. Na stole máme jídlo se sedmi S. A to jsou jídla, která jsou zelená. Například Sabzi je u nás špenát, který je zelený a tyto zelená jídla označují štěstí. Je jedno jídlo, kterému se říká Kabuli Palaw, což je rýže vařená v omáčce ze skopového masa a na to se dává osmahnutá mrkev s rozinkami a oříšky. Pak máme kompot, ten pijeme, když se mění čas na ten nový rok. Je to vlastně kompot, který je z různých druhů sušeného ovoce, které rodina zpracovává a nakládá společně. A nechá se to pak 24 hodin odsedět, aby se ty chutě prolnuly. A to se pak pije další 3-4 dny těch svátků.“

Sagar v Česku žije již 19 let. S Vánocemi se setkala poprvé již v uprchlických táborech, později je na Vánoce zvali jejich rodinní přátelé z Prahy. Vypráví: „Vlastně tam jsem prožívala takovou tu vánoční atmosféru. Rodina, společné jídlo a pak to rozbalování dárečků. Naše rodina také slaví Vánoce. Když se malá sestřička narodila tady, tak jsme chtěli, aby měla co největší obeznámení s kulturou, kde žijeme. Například maminka ustrojila stromeček, dárečky tam dávala, dokonce připravila kapra a bramborový salát, takže my jsme měli tradiční Vánoce se vším všudy.“

Rodina Rakinových věří českému přísloví, že láska prochází žaludkem, a přes jídlo chce seznámit Pražany se svoji kulturou. Nabízí ho ve vlastní restauraci Behsud, která se zaměřuje na tradiční afghánská jídla. Sagar o ní říká: „Jsme velmi pohostinný národ, a chceme jako rodina, aby ti naši hosté se u nás cítili jako doma. V naší restauraci je rodinná atmosféra, moji rodiče tam vaří, moji sourozenci tam obsluhují, já se starám o šíření povědomí našeho podniku, že nabízíme to naše obeznámení s naší kulturou přes nás – tu lásku k tomu, co provozujeme.“

Před odjezdem s Uzbekistánu jsem se zabýval ochranou lidských práv a pracoval jsem pro lidskoprávní organizaci Rusto-rosti. Vystupoval jsem na straně opozice vlády a aktivně jsem spolupracoval s lidmi, kterým situace v naší zemi nebyla lhostejná. Z tohoto důvodu se v mém bytě v Taškentě často scházelo velké množství mladých aktivistů a já jsem se jako hostitel naučil pro ně připravovat také pohoštění. Naučil jsem se proto dobře vařit
i pro větší množství lidí a tato schopnost mně pomáhá i dnes, když jsem se přestěhoval do České Republiky.

Bohužel situace v mojí zemi pro mne nebyla bezpečná a kvůli pronásledování mého bratra právníka, který se v té době zabýval ochranou práv farmářů, jsem musel opustit Uzbekistán i já, protože mně hrozil trest odnětí svobody. Nejdřív jsem jel do Moskvy, kde jsem dělal práci spojenou s ochranou práv uprchlíků a migrantů ze Střední Asie. Později jsme s kolegy založili neziskovou organizaci „Pomoct“ a poskytovali jsme právní poradenství potřebným. Po opakovaném odmítnutí mezinárodní ochrany v Rusku, kde mne nakonec hrozila deportace, jsem musel opustit Moskvu a požádat o azyl v České republice, kde mi v tom bylo vyhověno.

V Praze žiji od roku 2015, studuji češtinu a přednáším na Univerzitě, pracuji jako dobrovolník a vypomáhám v lidskoprávních organizacích. Mám zde spoustu známých a přátel. Tady se cítím v bezpečí a na dálku jsem stále politicky a sociálně aktivní ve své zemi.

Rád vařím pro více lidí, protože věřím, že jídlo nás sbližuje. Na kurzech vaření se vždycky potkáváme s novými lidmi a poznáváme nové kultury. Je to velice důležité!

It was Glenn’s roots what brought him to the Czech Republic – in late 1950s, his parents met and fell in love in Prague. His British mother worked as an au-pair in the family of the American ambassador, his Czech father played the oboe at the National Theatre. At that time, however, their atypical family faced problems with the StB (State Security – secret police in former Czechoslovakia) and despite choosing to live in the more inconspicuous Czech town of Kolín, Glenn and his mother eventually had to move to Great Britain permanently. They did so without Glenn’s father – he felt he couldn’t leave his life’s passion – music – and didn’t want to put the rest of his family in danger by emigrating from Czechoslovakia. Today, Glenn is confident that if he had stayed in the Czech Republic, he would earn his living with music – all relatives from his father’s side were musicians…

Glenn started his career of a chef in London where he earned a culinary apprenticeship. During his trips to Italy, however, he fell in love with the country and decided to move over there. He chose the romantic city of Florence where he would probably still be expanding his knowledge of Italian cuisine and wine, if he had not fallen in love with a Danish woman. In Denmark, where he followed his love, he gradually opened two Italian restaurants with Tuscan partners.

Finally, in 2008, Glenn set out to Prague and opened an osteria there – a family style restaurant with generous portions of Tuscan specialties named in honor of his daughter Da Clara. He felt that it was exactly this kind of Italian place Prague was missing at that time – and the popularity of his Vrsovice restaurant proves him right.

Finally, Glenn rediscovered his roots in the Czech Republic and deepened his relationship to the country – where he feels his soul is at home.

Život Paula v Konžské demokratické republice nebyl špatný. Vystudoval vysokou školu a pracoval jako účetní pro různá ministerstva. V roce 2007 se rozhodl vydat do České republiky, kde chtěl pokračovat ve studiích a získat další profesní zkušenosti. Jenže se hned na začátku pro něj stala velkou překážkou čeština, a tak musel od původních cílů upustit. Boj s obtížným jazykem však nevzdal a postupně se česky přece jen naučil. Díky svému hudebnímu talentu začal hrát v africké taneční skupině. Než si ale mohl splnit svůj sen založení vlastní skupiny, hrál několik let po hudebních klubech. Této životní etapy rozhodně nelituje – v jednom klubu potkal svou nynější ženu.

Dnes se skupinou EMONGO navštěvuje školy a seznamuje děti s africkou kulturou a životem. Často se při debatách setkává s dotazy, jestli v Africe mají elektřinu, auta či mobilní telefony. Paul tuto neinformovanost české veřejnosti přičítá médiím, která přinášejí o Africe pouze negativní zprávy. Myslí si, že život Afričana v České republice je těžší než v zemích západní Evropy, kde jsou obyvatelé na cizince více zvyklí. Na životě v Česku Paul oceňuje zdravější životní podmínky než doma v Kongu. Chybí mu ale rodina. Paulovi rodiče byli oba původně šamani, s příchodem do města ale přestali šamanství praktikovat. Dodnes se Paul díky tradici jeho rodiny při návštěvě své rodné vesnice těší velké úctě.

Když utíkáte, je pro vás spása dojít cíle

Vesna Peulić je jednou z žen, které odešly v 90. letech během jugoslávské války z oblasti Bosny a Hercegoviny. Byl to ozbrojený konflikt mezi Srby, Chorvaty a Albánci trvající řadu let. Na jeho počátku stály neshody mezi jednotlivými národy, vypjatý nacionalismus a špatná finanční situace celé Jugoslávie. Na konci se pak nacházela rozpadlá země, především zničená území, lidé bez domova a na sto tisíc mrtvých.

Co vás vedlo k  odchodu z Bosny do České republiky? Probíhala tam občanská válka. Strašná. Hrozná. Zkrátka neuvěřitelná. Dodneška se nemůžu smířit s  tím, že přišla a  byla takhle hrozná. Vedla mě prostě snaha jen vzít děti a  dostat je z toho blázince.

Jaký pro vás byl příchod do  neznámého českého prostředí? Nebylo to snadné. Když někam jdete a  utíkáte – já jsem z  Jugoslávie vážně utíkala a  nechtěla se ani otočit – je pro vás spása dojít cíle. Nebo alespoň pro mě to spása byla. Nikdy nezapomenu, jak jsme přešli českou hranici. Stála tam nějaká pumpa, parkoviště a  obrovský strom. Asi borovice. Poprvé v životě jsem přišla do Česka a říkala si: „Doufám, že tady budou moje děti šťastné.“ Pocítili jsme spokojenost, jistotu a klid. A to jsme potřebovali.

Jak vás zde lidé přijali? S  lidmi se žádné velké potíže nevyskytly. Občas se stávalo, že mi říkali: „Táhni zpátky, ty Rusko!“ Tak jsem jim odpovídala: „Jenže mě v  Rusku nepřijmou. Tam bych potřebovala vízum.“ Ale brala jsem to s  humorem. Myslím si, že se stejně cizincům, co už tu jsou, žije v České republice dobře. Mám dojem, že jsme splynuli. Jsme dost integrovaná rodina.

Příběh Vesny a celý rozhovor s ní najdete na stránkách blogu bezvrasek.migrace.com

Gabriela se narodila v Bolívie, v Jižní Americe. Vystudovala zde medicínu, která je jejím momentálním povoláním a do Česka se přestěhovala právě kvůli možnosti pokračovat ve studiu medicíny, ve výzkumu, na Univerzitě Karlově. Také studovala a pracovala ve Španělsku na univerzitě v Zaragoze.  Dělala též manažerku ve zdravotnictví na univerzitě v Lyonu, ve Francii.

Naučila se jazyk a plánuje zde zůstat i do budoucnosti a založit zde rodinu. A jak se vyrovnávala s češtinou? „Naučit se česky mě stálo hodně úsilí, a kdybych se odstěhovala, tak bych to považovala za ztrátu času …oceňuji české knihovny a to, že se Češi snaží žít kulturně a hodně čtou. Ale Někdy vadí mně na Češích přístup k cizincům, bohužel někdy mají předsudky nebo jsou uzavření.“

V současnosti bydlí v Praze, pracuje hlavně jako lékařka a chce bez problémů dokončit atestaci a jak říká: „Ráda bych tu budovala víc moji kariéru. Jsem také terapeutka, která se specializuje na relaxační terapie a masáže, při kterých kombinuji lékařský přístup s alternativní medicínou. Podporuji zdravý styl života a zdravý styl vařeni. Takže se vlastně profesně snažím pomáhat lidem, které jsou na tom stejně, nebo mají horši problémy.“ Také pracuje jako dobrovolnice pro různé humanitární a církevní organizace. Kromě toho je sociální tlumočnicí na policii nebo v nemocnici.

Šéfkuchař Riccardo Lucque pracoval už jako teenager pro mnoho hotelů v v italském regionu Marche. Ve městě Pesaro pracoval Lucque od roku 1990 v restauraci Da Alceo, která se specializuje na ryby a jiné mořské plody a která se může pochlubit jednou hvězdičkou od známého gastronomického průvodce Michelin Guide. V roce 1993 odešel do Anglie, kde zůstal devět let. V Londýně se stal výkonným vedoucím šéfkuchařem řetězce pěti italských restaurací. Svoji kariéru přenesl také na nějakou dobu do New Yorku. Od roku 2002 žije v Praze, kam přišel původně jako šéfkuchař restaurace Square. O tři roky později otevřel svoji první restauraci, Aromi v Mánesově ulici.

Celý rozhovor s Riccardem můžete shlédnout v následujícím videu.