Tufahije (plněná jablka)

Když utíkáte, je pro vás spása dojít cíle

Vesna Peulić je jednou z žen, které odešly v 90. letech během jugoslávské války z oblasti Bosny a Hercegoviny. Byl to ozbrojený konflikt mezi Srby, Chorvaty a Albánci trvající řadu let. Na jeho počátku stály neshody mezi jednotlivými národy, vypjatý nacionalismus a špatná finanční situace celé Jugoslávie. Na konci se pak nacházela rozpadlá země, především zničená území, lidé bez domova a na sto tisíc mrtvých.

Co vás vedlo k odchodu z Bosny do České republiky? Probíhala tam občanská válka. Strašná. Hrozná. Zkrátka neuvěřitelná. Dodneška se nemůžu smířit s  tím, že přišla a byla takhle hrozná. Vedla mě prostě snaha jen vzít děti a  dostat je z toho blázince.

Jaký pro vás byl příchod do neznámého českého prostředí? Nebylo to snadné. Když někam jdete a utíkáte – já jsem z  Jugoslávie vážně utíkala a  nechtěla se ani otočit – je pro vás spása dojít do cíle. Nebo alespoň pro mě to spása byla. Nikdy nezapomenu, jak jsme přešli českou hranici. Stála tam nějaká pumpa, parkoviště a  obrovský strom. Asi borovice. Poprvé v životě jsem přišla do Česka a říkala si: „Doufám, že tady budou moje děti šťastné.“ Pocítili jsme spokojenost, jistotu a klid. A to jsme potřebovali.

Jak vás zde lidé přijali? S  lidmi se žádné velké potíže nevyskytly. Občas se stávalo, že mi říkali: „Táhni zpátky, ty Rusko!“ Tak jsem jim odpovídala: „Jenže mě v Rusku nepřijmou. Tam bych potřebovala vízum.“ Ale brala jsem to s humorem. Myslím si, že cizincům, co už tu jsou, se v České republice žije dobře. Mám dojem, že jsme splynuli. Jsme dost integrovaná rodina.

Příběh Vesny a celý rozhovor s ní najdete na webu www.migrace.com.