Pan Mustafa už od dětství rád cestoval, poznával nová místa a objevoval, co se kde ve světě děje. Sám sebe označuje za „svobodného muže“. Jeho dlouhá cesta za lepším životem začala ve chvíli, kdy musel kvůli finančním problémům přerušit studium v Ghaně a začal přemýšlet, jak si zajistit lepší budoucnost.
Rozhodl se odjet pracovat do restaurace v Alžírsku, kde strávil půl roku, a poté pokračoval do Nigeru. Na krátkou dobu se sice vrátil domů do Asamankese v jižní Ghaně, jeho dobrodružná povaha mu však nedovolila zůstat dlouho na jednom místě. Brzy proto začal plánovat další cestu. Díky úsporám z práce v Alžírsku mohl odcestovat do Libye, konkrétně do hlavního města Tripolisu, které bylo cílem mnoha uprchlíků snících o lepším životě. Odtud ho čekala náročná a nebezpečná cesta do Evropy. Měl velké štěstí a v roce 2008 dorazil až k italskému pobřeží. Ve městě Catanzaro strávil dva roky, než se vydal do České republiky.
Začátky v Praze pro něj nebyly jednoduché. Rozhodl se proto vyhledat pomoc a obrátil se na Sdružení pro integraci a migraci. Jak sám říká: „V Simi jsou ti nejlepší lidé, jaké jsem kdy potkal. Pomohli mi, aniž by neustále mysleli na peníze. Nikdy nedali najevo únavu. Cítím se tu jako doma.“ Přesto přiznává, že rozdíly mezi životem v Evropě a v Ghaně vnímá každý den: „V Evropě mám pocit, že jsem svobodný. Když jsem žil v Africe, vždy mě kontrolovala matka nebo sestry. Je to tradice, kterou respektujeme. Teď mi takové věci chybí. Chybí mi moje rodina.“
Na otázku, čeho se nejvíce obává, po delším zamyšlení odpovídá, že jeho největším problémem je nedostatečné vzdělání. Během čtyř let života v Evropě si uvědomil, že člověk bez odbornosti má jen omezené možnosti. Kdo má profesi a specializaci, může z toho těžit po celý život. Právě nedostatek vzdělání mu bere odvahu splnit si jeho největší sen — pomáhat lidem ve své rodné vesnici. Rozhovor zakončuje smutnou úvahou, že pro život není důležité jen vzdělání. Peníze totiž dokážou změnit téměř všechno.
