Narodila jsem se v Angole v uprchlickém táboře pro namibijské uprchlíky v době, kdy Namibie bojovala o nezávislost. V roce 1985 nás jako sirotky válečných bojovníků odvezli do Československa, abychom tu žili v bezpečí, studovali a až se Namibie osamostatní, abychom dokázali novou republiku vést a dobře spravovat. V roce 1991, když vznikla samostatná Namibijská republika, jsme byli posláni do země našich předků, ve které jsem ale já sama nikdy předtím nebyla, za svůj domov jsem vždy považovala Prachatice a Bartošovice. V Namibii jsem si za celých 28 let nezvykla a hned jak byla příležitost, tak jsem se vrátila do České republiky. Už tu žiji 3 a půl roku. Na začátku jsem to tu nepoznávala, jako dítě jsem tu zažívala radost a přijetí a teď jsem se musela vyrovnávat s rasistickými urážkami, diskriminací a nepochopením. Naštěstí jsem tu potkala i dobré lidi a znovu jsem se setkala se svou rodinou v Prachaticích, všichni mi dali velkou podporu a díky tomu jsem mohla překážky překonat. Konečně můžu zase pracovat v pekárně, kde peču český chléb. Těším se, že po prázdninách nastoupím do nové práce – k dětem do školy, kterým jsem byla vyprávět o svém životě a o Namibii. Ráda chodím do škol přednášet o naší kultuře. Pomáhá mi potkávat se s mladými lidmi, kteří nejsou v zajetí stereotypů, a i kdyby už s nějakým předsudkem bojovali, věřím, že jim ukážu pohled na Afričany i z jiné strany.
A přátelé o mě říkají, že mám stále dobrou náladu!
