Jmenuji se Polina a pocházím z města Charkov na Ukrajině. Válka mě jako většinu Ukrajinců překvapila v posteli, ve čtyři hodiny ráno, kdy mé město začali bombardovat a všude se střílelo. Kamarád mi pomohl dostat se z města do jednoho rodinného domu nedaleko Charkova. Po desetidenní okupaci jsem se rozhodla odejít. Sedla jsem na nejbližší vlak a odjela do Lvova.
Ve Lvově pro mě příšel manžel mé kamarádky. Zůstala jsem tam tři dny, trochu jsem se vzpamatovala. Uvědomila jsem si, že sem přijede ještě hodně lidí. Muži nemohou odjet do zahraničí, já ale ano.
Z těchto důvodů jsem se rozhodla vydat na další cestu. Se sestrou jsme nastoupily do stejného autobusu do Polska. Vystoupila jsem v Lublinu. Ona jela dál, už na ni někdo čekal. V Lublinu bydlel náš kamarád, tak jsem jela za ním a zůstala tu pár dní. Stále jsem była příliš blízko hranic. Odjela jsem do Varšavy, a pak do Prahy. O Praze mi vyprávěl soused, který jezdil do Česka za prací. Tak jsem se rozhodla jet a zjistit, jaké to tam je. Teprve v Česku jsem se začala cítit v pohodě.
Po třech měsících jsem si zde s pomocí SIMI našla bydlení, kde žiji dodnes – u velmi laskavých lidí – profesora medicíny a jeho manželky. V rámci projektu „Škola kulturní mládeže“ jsem učila ukrajinské děti akvarel. A také jsem si našla práci v jednom projektu v oblasti informačních technologií. Ale integrace není tak snadná… A tak jsem kvůli neznalosti jazyka a mentality přišla o práci. Nyní stále hledám zaměstnání.
Podařilo se mi také trochu uplatnit kreativitu – nyní probíhá již třetí výstava mých prací v Praze. První se konala v sále Divadla Na zábradlí, druhá Pravda a Krása v galerii Portheimka – společný projekt českých fotografů a ukrajinských umělců, a moje díla můžete vidět také v kavárně Boršč.
Celý příběh Poliny najdete v článku na našem blogu Bez vrásek.
