Autor
Giny
Poprvé jsem do České republiky přiletěla 1. ledna 2004, kdy vzduchem poletovaly sněhové…
Spojené státy
Čokoládové cookies, neboli „kukísky“ (sušenky s kousky čokolády) jsou součástí dětství každého amerického dítěte. Giny říká: „Má babička a teta Dolly byly ty, kdo je pekl, když jsme je přijížděli navštívit, nebo když byly svátky, a to ať už to bylo u nich doma nebo u nás. Pokud byly dopečené chvíli před tím, než jsme dorazili, tak člověk mohl ve vzduchu stále cítit tu vůni čokolády, která naplnila místnost. Mívávali jsme je se sklenicí mléka. Já osobně dávám přednost těm čerstvě vytaženým z trouby oproti těm pár hodin uleželým. Miluji, jak se vám rozpouští na jazyku, tak nadýchané a ta čokoláda tak mazlavá. Postupem času jsme s pečením začali pomáhat a nakonec se to stalo něčím, co bychom dokázali dělat i ve spánku. Nyní už se to během let naučil i můj manžel. Pamatuji si, že poprvé, co jsem je upekla pro jeho rodinu, řekli, že vypadají přesně jako ty z amerických filmů.“
Tento recept je od Nestle Toll House a dá se najít na zadní straně jejich balení od cookies. „Během let jsem ten recept trochu upravila jako například méně bílého a hnědého cukru. Ačkoli tady všichni cookies milují, nejsou stejné jako kdybych je upekla ve Spojených státech. Nejsem si jistá, jestli je to mouka, vajíčka, čokoláda, nadmořská výška nebo rozdíly teplot v troubě,“ dodává Giny.
Ingredience:
Postup:
Autor
Giny
Poprvé jsem do České republiky přiletěla 1. ledna 2004, kdy vzduchem poletovaly sněhové…
Giny
Poprvé jsem do České republiky přiletěla 1. ledna 2004, kdy vzduchem poletovaly sněhové vločky. Moje maminka si dodnes pamatuje, jak jsem říkala, že Praha a Pražský hrad vypadají jako z pohádky.
Předtím jsem strávila čtyři a půl roku v Paříži a později žila také v Baltimoru ve státě Maryland. Paříž jsem milovala, ale bylo pro mě obtížné najít legální práci, a tak jsem se vrátila do města, kde jsem dříve studovala univerzitu, než jsem přestoupila do Paříže. Bylo příjemné být zpátky, ale brzy mi začal chybět evropský způsob života.
Vyrůstala jsem v italsko-americké a polsko-americké rodině, která byla hrdá na své evropské kořeny a vedle amerických tradic si uchovávala i ty evropské. Proto mi připadalo přirozené žít právě v Evropě. Začala jsem tedy přemýšlet, kde bych mohla legálně pracovat a zároveň poznat nové místo. Odpověď byla jasná — Praha. Našla jsem si kurz TEFL a dala výpověď.
To, jak jsem v Praze nakonec zůstala, už je ale jiný příběh. Nebyla to jednoduchá cesta. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na jazykovou bariéru i na rezervovanost místních lidí. Nakonec jsem našla jazykovou školu, která podporovala vyřízení víza — většina škol tehdy chtěla, aby lidé pracovali načerno. Díky trpělivosti a po několika měsících čekání jsem získala české vízum, téměř přesně v době, kdy mi končilo turistické povolení. Bylo to krátce před vstupem České republiky do Evropské unie. Možná by se mohlo zdát, že tehdy bylo vše jednodušší než dnes, ale bez znalosti jazyka a bez někoho, kdo by člověka doprovodil na ambasádu, to bylo stejně složité.
Během vyučování jsem poznala svého budoucího manžela. Byl jedním z mých studentů. Dodnes mě to rozesměje. Pamatuji si, jak jsem mu říkala, že spolu nemůžeme chodit, protože je to zakázané. On jen odpověděl, že jsme stejně staří a oba dospělí. A jak se říká — o dvanáct a půl roku později už není třeba nic dodávat.