Lela vyrůstala v malém přístavním městečku Poti v Gruzii. Prožila bezstarostné dětství plné smíchu a radosti. Avšak v roce 2002 byla s manželem a svými dvěma dětmi nucená opustit svoji vlast kvůli občanské válce, která na území Gruzie vypukla v souvislosti s vyhlášením nezávislosti gruzínské vlády na Sovětském svazu.
Gruzie jen do roku 2002 přišla v důsledku migrace přes 1 milion lidí. Stala se tak zemí, ze které emigrovalo nejvíce lidí na světě.
Poté co Lela s manželem prodali byt a všechno, co v něm měli, koupili letenky a odcestovali. Začátky v České republice byly těžké, nehledě na to, že Lela neovládala český jazyk. Po udělení azylu Lelina rodina bydlela v azylovém táboře. Byli závislí na sociálních dávkách, které jim byly vypláceny.
Po nějakém čase se přestěhovali do Prahy. Lely manžel pracoval dlouho do noci, Lela sama se snažila vydělat si pár korun, a tak začala dělat hospodyni u jedné dámy. Uklízela, pomáhala s nákupy. Věřila, že její pracovitost se jí jednou vyplatí. Jednoho dne se jí ozvala přítelkyně z tábora s myšlenkou projektu Ethnocateringu. Příležitosti využila a začala dělat to, co ji bavilo. Předávala svoji kulturu lidem, kteří ji neznali, ale poznat ji chtěli. Vvpracovala se na hlavní manažerku a celý projekt měla na starost právě ona.
Její sen, mít jednou nějakou menší kavárnu, se jí splnil. V centru Prahy najdeme dnes Bistro Fair Food. V jejím podniku je příjemná atmosféra a na první pohled je zřejmé, že lidé se jako zákazníci vracejí velmi rádi. Píle a pokora se vyplatily. Nejen že Lela našla nový domov, splnila si sen, ale v roce 2016 získala i české občanství. Díky tomu může opět navštívit Gruzii a setkat se znovu se svým otcem.
