Pan Mustafa již od dětství rád cestuje, prozkoumává nové kraje a objevuje, co se kde ve světě šustne. Sám sebe popisuje jako „svobodného muže“. Mustafova dlouhá cesta za štěstím začala, když kvůli finančním problémům přerušil studia v Ghaně a začal promýšlet, jak si zajistit lepší život. Rozhodl se odjet na půl roku pracovat do restaurace v Alžírsku, pak pokračoval do Nigeru. Na chvilku se sice potom vrátil zpět domů do Asamankese v jižní Ghaně, jenže jeho dobrodružný duch mu nedal spát. Brzy tedy začal plánovat další cestu. Díky úsporám, které si vydělal prací v Alžírsku, se mohl vydat do Libye, konkrétně do hlavního města Tripolis – mekky uprchlíků snících o lepším životě. Odtud pak odvážného Mustafu čekala náročná a nebezpečná cesta do Evropy. Měl velké štěstí, a tak v roce 2008 dorazil až k pobřeží Itálie. V italském městě Catanzaro strávil dlouhé dva roky, poté odcestoval do České republiky.
V Praze se mu ale ze začátku nedařilo dobře. Rozhodl se vyhledat pomoc, a tak se svými problémy navštívil Sdružení pro integraci a migraci. Jak sám říká: „V SIMI jsou ti nejlepší lidé, jaké jsem kdy potkal. Pomohli mi, aniž by neustále počítali peníze. Nikdy nedali znát najevo únavu. Cítím se tu jako doma.“ Přesto dodává, že rozdíly mezi životem v Evropě a v Ghaně pociťuje každý den: „V Evropě mám pocit, že jsem svobodný. Když jsem žil v Africe, vždy mě kontrolovala matka nebo sestry. Je to tradice, kterou respektujeme. Teď mi takové věci chybí. Chybí mi má rodina.“
Na dotaz, co je jeho největší obavou, po dlouhém přemýšlení přiznává, že největší problém vidí ve svém nedostatečném vzdělání. Za čtyři roky, co se pohybuje po Evropě, poznal, že když člověk nemá žádnou profesi, není ničím. Když je specialista, tak z toho benefituje po celý život. Nedostatečné vzdělání Mustafovi bere odvahu splnit si jeho největší sen, a to pomoci lidem z jeho vesnice. Náš rozhovor smutně zakončuje myšlenkou, že pro život však není důležité jen vzdělání – peníze totiž dokáží změnit vše, bohužel.
